Příběhy Kida Crimsona: Díl #8

Autor: Net | Přidáno: 18.1.2014 Kategorie Spectrum Dispatch

Žluté blesky pulzovaly hluboko v hustých bouřkových mračnech. Déšť proměnil červenou hlínu na kluzké bláto. Čekali jsme skryti v temných hlubinách masivního kaňonu. Jedli jsme brouky. Chlad se nám zažral až do morku kostí.

MysterySerial_FI_3Crop_CZ_1118
Byla blízko. To bylo vše, co jsem potřeboval. Veškeré světlo a teplo ve světě bylo tady, v mém náručí.

* * * * *

Moje hlava se odrazila od okna. Zase v reálném světě. Dešťové kapky na plastu proměnily světla masivních budov do tekoucích říček. Trvalo to vteřinu a všechno se mi vrátilo: Hannigan, plán, bomba, agentka Advokacie.

Zkoušel jsem pouta na rukou a nohou a doufal, že budou dost volná, abych na nich mohl pracovat. Nebylo to dobré, byl jsem svázán pevně. Agentka Advokacie byla vpředu a pilotovala, ale už mě kontrolovala ve zpětném zrcátku.

„Na vteřinu jsem se opravdu bála, že jsem tě ztratila.“ Řekla. Z jejího naprosto klidného proslovu jsem si byl jistý, že myslela upřímně každé slovo. Bylo to poprvé, co jsem si ji mohl dobře prohlédnout od návštěvy Covalex Shipping Hubu. Její ostré neposkvrněný oblečení a klidné vystupování křičelo připravená, profesionální.

„To se vsadím.“ Posadil jsem se, ale moje hlava mě za to nenáviděla.

„Takže neslavný Kid Crimson…“

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“ Moje automatická odpověď. Podívala se na mě v zrcátku, zklamaná.

„Opravdu? Vážně trváte na tomhle? Mám pocit, že většina z vás se nemůže dočkat, až se nechají chytit. Abyste se konečně mohli rozplývat o tom, jak nechvalně známí jste. Hurikán Wilcox byl zrovna takový… dobře, dokud jsem ho nezastřelila.“

Moje mysl zavířila. Slyšel jsem o ní. Jmenovala se Raina Quell. Měla docela slušnou pověst nekompromisní agentky, která dostala pár seriózních hráčů. Podle všeho poté, co chytila Hurikána, se ho několik jeho chlapů pokusilo osvobodit. Ona si to se všemi z nich rozdala a zůstala jako jediná naživu. Všimla si mého mlčení.

„Tak myslím, že není třeba se představovat.“ Řekla.

„Byla jsi mi na stopě už od Covalexu?“

„Jo.“

„Jak?“

„Co tím myslíš?“ Tázavě se na mě podívala.

„Pátrali jste tam po mně?“

„Sledovala jsem hlášku o nákladu otroků. To mě dovedlo k tobě. Utekl jsi. Já tě pronásledovala.“ Nevěděla o opilci, který původně přepravoval otroky. Takže hláška přišla poté, co jsem sebral náklad. To zahalený vrah ji navedl ke mně. Proč? Aby mě přiměl utíkat?

„Nemyslím, že bych vás mohl přesvědčit, že to na mě někdo ušil.“

„Ráda bych, ale naletěla jsem na tohle už mnohokrát.“ Několik okamžiků mě pozorovala. Usadil jsem se a pozoroval, jak město mizí. „Zkontrolovala jsem vaši loď. Kam jste doručil otroky?“

„Pustil jsem je na svobodu.“

„To určitě.“

„Jsou v Magnusu. Rozmrazeni na Arshop Mining Installation. Zkontrolujte si to. „Podíval jsem se přímo na ni. Neuhnula. Neměla na mě nic. Možná vyhýbání se zatčení agentem Advokacie. Ale většina mých starých zločinů byla urovnána.

„Věděl jste, že jsem vám na stopě a že by bylo příliš nebezpečné cestovat s otroky, tak jste se zbavil důkazů.“

„Já s otroky neobchoduji. Přišel jsem si pro toho, kdo ano.“

„Tak k tomu je ta LR-620?“ Nenávidím nadbytečné otázky, a tak jsem mlčel. Čekala. „Koho?“

Viděl jsem areál TU v dálce. Začátek byl již v plném proudu. Takže to bych měl o plán méně.

„Slyšela jste někdy o muži jménem Caro?“ To získalo její pozornost.

„To si děláš srandu.“

„Dostal jsem informace od jednoho z otroků, sledoval je sem a vypracoval se po žebříčku. Tohle jméno bylo nahoře.“

„Caro je tady?“ Řekla, stále se snažila nedávat najevo vzrušení. Zvažoval jsem, zda jí to mám říct. V absolutně nejlepším případě by mi možná uvěřila. Více než pravděpodobně bych se ale přiznal k pokusu o zavraždění senátora UEE. Rozhodl jsem se zatím nic nesázet a mlčet. Přesto byla na háku, když takhle tlačí. „Kdo je to?“

Minuli jsme oficiální přístaviště UEE. Pravděpodobně, kde byla její loď. Podíval jsem se na ni. „Počkej, kam mě to vezeš?“

„Na místní policii pro zpracování a pak na stanici Advokacie.“

„Nemůžeš mě vzít na místní policii.“ Řekl jsem. Trochu naléhavosti se vplížilo do mého hlasu. To bylo špatné. Opravdu špatné.

„Je to protokol. Smiř se s tím.“ Quell si myslela, že mě rozrušila představa vězení.

„Podívej, vteřinu poté, co zadáš moje jméno do systému, pošle Caro zabijáky, aby se mě zbavil.“

„Mluvíš o zabezpečených kanálech Advokacie. Caro je připojen, ale není všemocný.“

„Přemýšlej o tom. Jak se mu podařilo vyhýbat zajetí i identifikaci po celou tu dobu?“

„To mi řekni ty.“ Řekla. Nemám na výběr. Nemá to cenu.

„Senátor Hannigan je Caro.“

„Dobře.“ Řekla Quell a otočila se dopředu.

„Myslím to vážně.“

„Jsem si jistá, že ano.“

„Podívej, vezmi mě kamkoliv, velitelství Advokacie, tvoji loď, klidně i do žumpy, je mi to jedno. Řeknu vám všechno, co vím. Ale když se dozví, že mě máte, jsem mrtvý muž.“

Dlouze se na mě podívala a pak mě ignorovala jako dalšího zločince, který se snaží vykroutit z trestu.

„Na stanici jsem volala hned poté, co jsem tě spoutala.“

O dvacet minut později mě Quell vlekla do místní policejní stanice. Se svázanýma rukama a nohama jsem byl mrtvola, pokud si pro mě někdo přijde.

Díval jsem se po čemkoli podezřelém, dokud mě nestrčila do malé stanice. Uvnitř byli tři policisté ve službě. Vypadali znuděně, jako by nikoho nehonili poslední desetiletí nebo dvě. Quell mě zaparkovala u pultu. Seržant mě ignoroval a díval se na ni.

„Můžu ti pomoct, zlato?“

Quell na něj vrhla zlostný pohled. Poldovi trvalo asi třicet vteřin, než se vzdal.

„Co pro vás mohu udělat, agentko?“

„Potřebuji ho zpracovat a komunikační stanici.“

„Ano, madam.“

Seržant přispěchal, aby mě chytil. Dveře se otevřely. Vysoký chmurný obr v promočeném kabátě vstoupil dovnitř. Až na občasné skřípání jeho boty nevydal žádný zvuk. Stručně řečeno, problém.

„Zvláštní agentko Quell.“ Řekl obr.

„Jo?“ Raina si ho ostražitě prohlížela. Zřejmě její instinkty byly na poplach stejně, jako ty moje. Hromotluk na mě zíral. Mohl by to být jeden z těch, kteří po mě šli na přistávací plošině.

„Mám rozkaz zabavit vašeho vězně.“ Blýskl se průkazem Advokacie.

„Na čí rozkaz?“ Zasmála se.

„Obávám se, že to tajné.“ Řekl, aniž by se na mě přestal dívat, dokud mu Quell nevlezla do zorného pole.

„Správně. Kdo je váš nadřízený?“ Řekla Quell aniž by ustoupila. Obr si jí nevšímal. Jeho ruka se začala pohybovat. Quell byla o krok napřed. Pistoli měla v mžiku v ruce. Tohle jsem jí musel nechat, ta ženská má rychlost.

„Klídek, sportovče, jestli na ty ruce neuvidím, tak tě sejmu.“ Její hlas se nezachvěl. Hromotluk se usmál a zvedl ruce. „Seržante, mohl byste pro mě vzít průkaz našeho přítele.“

Seržant zaváhal, zřejmě naštvaný, že byl do toho zapleten. Pomalu se přesunul k obrovi a sáhl do kabátu. Obr se pořád usmíval, jeho oči se teď upřely na Quell. Podíval jsem se z okna. Přes provazy deště jsem viděl postupovat dvě postavy. Zamířily.

Stáhl jsem Quell k zemi půl vteřiny předtím, než pár desítek ran rozstřílelo okna. Dva policisté tančili, jak jim střely dělaly díry do orgánů. Obr se ani nehnul. Popadl seržanta a zlomil mu vaz. Quell mě loktem uhodila do krku, asi si myslela, že jsem se snažil uniknout.

Obr vytáhl brokovnici ze záhybů svého kabátu a odjistil. Quell byla rychlejší, udělala mu čtyři díry do hrudi. Nechtěl jít dolů a zvedl pušku. Dvakrát mu trefila hlavu. Pochopil a zemřel .

„Sundej mi pouta.“ Podařilo se mi říct, přes kašlání. „Můžu ti pomoct.“

„Ty musíš být vážně mimo.“ Nabíjela zbraň. Zabijáci venku pokračovali v perforování budovy. Podle zvuku zacyklované baterie to znělo jako MaxOx P4, v podstatě rychlopalné vymetače pokojů poháněné energií. Což znamenalo, že jim v dohledné době nedojdou náboje.

Quell se plazila k mrtvému seržantovi a popadla obrův průkaz. Táhla mě směrem dozadu. Všude kolem nás střely vykopávaly papíry, procházely přes obrazovky a rozcupovaly lampu.

Doplazili jsme se do zadní chodby, kde bylo pár prázdných zadržovacích cel. Quell byla stále v pohybu. Někdo začal střílet zadními dveřmi. Oddělené jsme se, každý se přitiskl k jedné stěně. Zabiják s jiným P4 vykopl dveře dokořan. Byl překvapen, když uviděl hlaveň pistole. Složila ho k zemi a sebrala zbraň, když procházela kolem.

Drželi jsem se u země a prošli jsme mezi loděmi, vznášedly a auty na záchytném parkovišti. Zabijáci vpředu přestali střílet. Slyšeli jsme, jak vstupují do stanice. Měli jsme chvíli klidu, než jsme se vytratili.

„Už mi věříš?“ Zašeptal jsem. Podívala se na mě. Skoro bych přísahal, že mrzutě.

„Řekněme, že podmíněně ano.“

To beru.

. . . pokračování příště

Přeloženo z: Tales of Kid Crimson: Issue #8


Předchozí Série Další
Příběhy Kida Crimsona: Díl #7 Příběhy Kida Crimsona Příběhy Kida Crimsona: Díl #9

Napsat komentář

Jak mít vlastní obrázek u komentářů

Zaregistrujte se na stránkách Gravatar.com, připojte si k účtu e-mail, který používáte na star-citizen.cz a nastavte si libovolný obrázek.

Snažte se v komentářích držet tématu, na rozsáhlejší diskuse je vhodnější naše fórum